Myšlienka dňa

/////////////////////////////////////////

Pokora nie je podriadenosť voči ľuďom,

ale voči Bohu.

Exupéry


Online

Máme online 25 hostí 



Designed by:

PRAVDA O ZKLAMÁNÍ PDF Tlačiť E-mail




 


 

 

PRAVDA O ZKLAMÁNÍ


Zklamání, je jedna z bolestivých a sžírajících emocí, která nás ubíjí a nedá nám kolikrát spát a někdy nás dokonce sráží na kolena nebo na pomyslné dno.


Položila jsem si otázku….Co předchází zklamání?

Moje odpověď zní……Očekávání.


Očekáváme, od svých dětí, protějšků, kolegů, šéfů, kamarádů, rodičů, žáků, sousedů zkrátka od někoho. …… že se budou chovat a vyvíjet podle naších jistých představ. Očekáváme od nich…… (klidně si doplňte sami) a když se začnou chovat jinak podle svých představ….. a neshodují se s těmi našimi představami, pak cítíme zklamání.

Očekáváme uznání, odměnu, pochvalu, díky, pohlazení atd. když někomu pomůžeme, když někoho podržíme, když něco uděláme dobře…. a ejhle….. nic z toho se nekoná a opět cítíme zklamání…. Navíc se k tomu přidá i pochybnost v nás proč to tak je, proč to nikdo nevidí, proč nestojíme ani za to díky. Začneme o sobě pochybovat a připadáme si nedocenění a pomalu se dostáváme pod hranici pozitivního myšlení a jednání. Ztrácíme motivaci, přestává nás bavit to, co nás bavilo…. Někdy se navíc stane, že sami potřebujeme pomoct a když si o pomoc někomu řekneme, byť je to ten komu jsme několikrát pomohli….slyšíme z jeho úst „Nezlob se, mě tvoje problémy nezajímají, sám má problémů habakuk a nevím jak z nich ven, natož abych tady poslouchal a řešil tvoje trápení“. Tak a dostáváme se hluboko pod pomyslnou čáru pozitivního myšlení a pomalu se suneme ke dnu.


Ruku v ruce spolu jdou očekávání a lpění.

Lpíme na svých partnerech, lpíme na dětech, lpíme na práci, na autě, na majetku….. Dokonce lpíme na někom, kdo nás nechce. Lpíme na svých cílech, které očekáváme, že se uskuteční, a když ne…..opět je tu zklamání.


Proč to píšu? Protože si myslím jak z toho zklamání ven anebo se do něj radši vůbec nedostat.

Když začneme očekávat tak se dostáváme kolikrát ve svých představách a myšlenkách do stavu lpění. A to je takovou brzdou pro splnění našich přání, našich snů. Nedáváme možnost univerzu, aby to naše přání ….tedy myšlenku mohlo splnit. Neustále ji stahujeme k sobě dolů, upravujeme ji, zdokonalujeme k obrazu svému. Křídla, které by každá naše myšlenka měla mít a mohla se vydat nahoru, aby byla zpracovaná a ve správnou dobu naplněná, se každým našim stáhnutím opotřebovávají a unavují, a když už konečně máme svou myšlenku a přání dokonalou, tak křídla nemají sílu ji vynést nahoru. Asi píšu moc filozoficky, ale kdo má pochopit, ten pochopí.


Mám ráda příklady a tak ten příklad dám:

Očekáváme, že náš šéf nám potřese rukou, nebo nás poplácá po zádech se slovy, to se ti fakt povedlo, jsi třída a dá nám do ruky obálku s odměnou. To na čem jsme tak dlouho pracovali, mnozí naší kolegové vzdali a věnovali se něčemu jinému, ale my tvrdošíjně jsme si umanuli, že to dotáhneme dokonce. Konečně se zdařilo, dokázali jsme sami sobě i ostatním, že když se chce, tak to jde. Očekáváme ovace. Nic. Proč? Protože jsme si nevšimli, že díky tomu, že jsme lpěli na svém dokazování, že to jde…… tak to šlo úplně jinak a jinudy. Řešení se našlo v nějaké náhradě, která fungovala….my jsme zůstali zasekaní ve starém myšlení, proto nás nikdo neplácal po zádech, odměna se nekonala…..uteklo nám to aniž bychom si všimli, že to něco bylo nahrazeno. Naše práce, energie, kterou jsme tomu něčemu odevzdali, byla marná. Odměnu dostal někdo jiný, odbiv a uznání jsme nezklidili….ba když se konečně pořádně podíváme….vidíme nechápající pohledy.


Očekáváme, že naše dítě půjde v našich šlépějích….. stane se doktorem, tak jako jsme my. Jenže to naše dítko má svůj svět, svoje zájmy….a tak na medicíně neprospívá….od nás cítí jen výčitky a pohrdání. Proč? Je to zdravé sebevědomé dítě, které je už navíc dospělé….. baví ho hraní, divadlo…má neskutečný talent. Rozkmotří se s rodiči a jde si svou cestou, za svým snem….. stane se z něho skvělý herec, který si dokonce zahraje roli lékaře. Jenže díky našemu lpění na svých očekávání jsme ztratili naše jediné dítě, které jsme vyhodili. Tak moc jsme utkvěli ve svých očekáváních, že nemáme ani odvahu se omluvit a přiznat svou vinu………jen tiše trpíme, že nemáme dítě, kterému jsme tolik věnovali času, a tolik jsme do něho vložili svých nádějí a ideálů a tak se nám odvděčilo.


Přestaňme očekávat a lpět a zklamání se nám začnou vyhýbat. Dávejme svým snům prostor, aby se mohli zhmotnit a uskutečnit. Nesnažme se ovládat svými myšlenkami druhé….tak jako my, i oni potřebují volnost, pro splnění svých snů. Ukazujme cesty kudy tudy za štěstím, ale jen ukažme a nestrkejme tím směrem, nepřikazujme aby tudy šli. Dejme volnost sobě i ostatním.


Když si přejeme něco, tak si 1) přejme 2) prožijme si to emocionálně jako by se to už stalo  3) odevzdejme a dejme naší myšlence křídla a nechme ji vzlétnou a nestahujeme ji zpět na zem.


Když pomůžeme, nebo když vykonáme něco z čeho máme radost….naše odměna je v nás…. ta největší odměna je to, že znáte svoji cenu a nepotřebujete ji slyšet od druhých. Konejte a vkládejte do všeho a všech lásku…. Ta v každé pohádce vždycky vyhrává….ať tedy vyhrává i v našich životech.


Mějte se a smějte se….život je krásný a neproklečíme ho na kolenou….s láskou Vaše Zrzka


Prevzaté z: http://www.moje-pravdy.cz/


12.00 Normal 0 false 21 false false false SK X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4




PRAVDA O ZKLAMÁNÍ

Zklamání, je jedna z bolestivých a sžírajících emocí, která nás ubíjí a nedá nám kolikrát spát a někdy nás dokonce sráží na kolena nebo na pomyslné dno.

náhled obrázku

Položila jsem si otázku….Co předchází zklamání?

Moje odpověď zní……Očekávání.

Očekáváme, od svých dětí, protějšků, kolegů, šéfů, kamarádů, rodičů, žáků, sousedů zkrátka od někoho. …… že se budou chovat a vyvíjet podle naších jistých představ. Očekáváme od nich…… (klidně si doplňte sami) a když se začnou chovat jinak podle svých představ….. a neshodují se s těmi našimi představami, pak cítíme zklamání.

Očekáváme uznání, odměnu, pochvalu, díky, pohlazení atd. když někomu pomůžeme, když někoho podržíme, když něco uděláme dobře…. a ejhle….. nic z toho se nekoná a opět cítíme zklamání…. Navíc se k tomu přidá i pochybnost v nás proč to tak je, proč to nikdo nevidí, proč nestojíme ani za to díky. Začneme o sobě pochybovat a připadáme si nedocenění a pomalu se dostáváme pod hranici pozitivního myšlení a jednání. Ztrácíme motivaci, přestává nás bavit to, co nás bavilo…. Někdy se navíc stane, že sami potřebujeme pomoct a když si o pomoc někomu řekneme, byť je to ten komu jsme několikrát pomohli….slyšíme z jeho úst „Nezlob se, mě tvoje problémy nezajímají, sám má problémů habakuk a nevím jak z nich ven, natož abych tady poslouchal a řešil tvoje trápení“. Tak a dostáváme se hluboko pod pomyslnou čáru pozitivního myšlení a pomalu se suneme ke dnu.

Ruku v ruce spolu jdou očekávání a lpění.

Lpíme na svých partnerech, lpíme na dětech, lpíme na práci, na autě, na majetku….. Dokonce lpíme na někom, kdo nás nechce. Lpíme na svých cílech, které očekáváme, že se uskuteční, a když ne…..opět je tu zklamání.

Proč to píšu? Protože si myslím jak z toho zklamání ven anebo se do něj radši vůbec nedostat.

Když začneme očekávat tak se dostáváme kolikrát ve svých představách a myšlenkách do stavu lpění. A to je takovou brzdou pro splnění našich přání, našich snů. Nedáváme možnost univerzu, aby to naše přání ….tedy myšlenku mohlo splnit. Neustále ji stahujeme k sobě dolů, upravujeme ji, zdokonalujeme k obrazu svému. Křídla, které by každá naše myšlenka měla mít a mohla se vydat nahoru, aby byla zpracovaná a ve správnou dobu naplněná, se každým našim stáhnutím opotřebovávají a unavují, a když už konečně máme svou myšlenku a přání dokonalou, tak křídla nemají sílu ji vynést nahoru. Asi píšu moc filozoficky, ale kdo má pochopit, ten pochopí.

Mám ráda příklady a tak ten příklad dám:

Očekáváme, že náš šéf nám potřese rukou, nebo nás poplácá po zádech se slovy, to se ti fakt povedlo, jsi třída a dá nám do ruky obálku s odměnou. To na čem jsme tak dlouho pracovali, mnozí naší kolegové vzdali a věnovali se něčemu jinému, ale my tvrdošíjně jsme si umanuli, že to dotáhneme dokonce. Konečně se zdařilo, dokázali jsme sami sobě i ostatním, že když se chce, tak to jde. Očekáváme ovace. Nic. Proč? Protože jsme si nevšimli, že díky tomu, že jsme lpěli na svém dokazování, že to jde…… tak to šlo úplně jinak a jinudy. Řešení se našlo v nějaké náhradě, která fungovala….my jsme zůstali zasekaní ve starém myšlení, proto nás nikdo neplácal po zádech, odměna se nekonala…..uteklo nám to aniž bychom si všimli, že to něco bylo nahrazeno. Naše práce, energie, kterou jsme tomu něčemu odevzdali, byla marná. Odměnu dostal někdo jiný, odbiv a uznání jsme nezklidili….ba když se konečně pořádně podíváme….vidíme nechápající pohledy.

Očekáváme, že naše dítě půjde v našich šlépějích….. stane se doktorem, tak jako jsme my. Jenže to naše dítko má svůj svět, svoje zájmy….a tak na medicíně neprospívá….od nás cítí jen výčitky a pohrdání. Proč? Je to zdravé sebevědomé dítě, které je už navíc dospělé….. baví ho hraní, divadlo…má neskutečný talent. Rozkmotří se s rodiči a jde si svou cestou, za svým snem….. stane se z něho skvělý herec, který si dokonce zahraje roli lékaře. Jenže díky našemu lpění na svých očekávání jsme ztratili naše jediné dítě, které jsme vyhodili. Tak moc jsme utkvěli ve svých očekáváních, že nemáme ani odvahu se omluvit a přiznat svou vinu………jen tiše trpíme, že nemáme dítě, kterému jsme tolik věnovali času, a tolik jsme do něho vložili svých nádějí a ideálů a tak se nám odvděčilo.

Přestaňme očekávat a lpět a zklamání se nám začnou vyhýbat. Dávejme svým snům prostor, aby se mohli zhmotnit a uskutečnit. Nesnažme se ovládat svými myšlenkami druhé….tak jako my, i oni potřebují volnost, pro splnění svých snů. Ukazujme cesty kudy tudy za štěstím, ale jen ukažme a nestrkejme tím směrem, nepřikazujme aby tudy šli. Dejme volnost sobě i ostatním.

Když si přejeme něco, tak si 1) přejme 2) prožijme si to emocionálně jako by se to už stalo  3) odevzdejme a dejme naší myšlence křídla a nechme ji vzlétnou a nestahujeme ji zpět na zem.

Když pomůžeme, nebo když vykonáme něco z čeho máme radost….naše odměna je v nás…. ta největší odměna je to, že znáte svoji cenu a nepotřebujete ji slyšet od druhých. Konejte a vkládejte do všeho a všech lásku…. Ta v každé pohádce vždycky vyhrává….ať tedy vyhrává i v našich životech.

Mějte se a smějte se….život je krásný a neproklečíme ho na kolenou….s láskou Vaše Zrzka


Prevzaté z: http://www.moje-pravdy.cz/




 

Používaním týchto stránok súhlasíte s používaním cookies. Pre viac informácií o cookies a o možnostiach ako ich vymazať nájdete tu.

Potvrdením súhlasíte s používaním cookies na tejto web stránke.

EU Cookie Directive Module Information