Myšlienka dňa

/////////////////////////////////////////

Niekedy minútka ticha napovie viac

než jedno slovo.

Janko B.

Online

Máme online 35 hostí 



Designed by:

Jak se osvobodit od zklamání se z lidí, situací, míst... PDF Tlačiť E-mail




Jak se osvobodit od zklamání se z lidí, situací, míst...


Určitě to všichni znáte....někam se těšíte, někdo vám vykreslil nějaké místo, úžasná dovolená, těšíte se, všechno sbaleno a vy přijedete a zažijete zklamání...Nebo se těšíte na nějakou situaci, třeba na setkání s přáteli, plánujete, nemůžete se dočkat a když přijedete, opět zažíváte zklamání....A co třeba partner...seznámíte se, zažíváte nejkrásnější chvíle svého života, ale po čase opět přichází - zklamání.
Místa nejsou taková, jaká jsme si je představovali, situace nedopadnou tak, jak jsme chtěli a lidé se nechovají tak, jako dřív, nejsou takoví, jaké bysme je chtěli mít....

Zklamání můžeme zažít pouze pokud očekáváme. Pokud pojedeme na nějaké místo a vytvoříme si v mysli "vzor" jak to místo bude vypadat...většinou zažijeme zklamání. Každý člověk vnímá jiným způsobem, má jinou představivost, každý má trošku odlišné nároky, každý hledáme něco jiného...Jeden má rád klid, druhý zase upřednostňuje ruch města, někdo si rád pospí, jiný si raději posedí s přáteli u vínka až do noci...

A co teprve partneři, přátelé, kolegové, známí...nebo třeba i virtuální přátelství nebo seznámení s nějakým člověkem přes psaní po internetu...máme nějakou představu a v reálu pak zažíváme zklamání, při psaném projevu byl ten člověk dokonalý a pak...když ho poznáme, zjišťujeme, že je to přece jen jinak...

To všechno si způsobujeme tím, že očekáváme. Aniž bychom si to plánovali, máme v sobě spuštěné "automatické programy". Fantazie je krásná, ale záleží na tom, jak se používá. Může posloužit dobru, stejně tak vytvoří zklamání.

Když je venku šero, prší, je zima a většina lidí si stěžuje na počasí, já se usmívám, protože vnímám sluníčko, které většina přes mraky nevidí. Vnímám déšť, který zavlažuje půdu a bez kterého bychom neměli potravu. Vnímám zimu, kdy si příroda potřebuje odpočinout, aby se na jaře opět mohla probrat a rozkvést do krásy. Každé počasí může být krásné, pokud se tak rozhodneme. Na všem můžeme najít nějaké plus. To je příklad toho, jak nám představivost poslouží k dobru.

V dětství jsem prožila jedno obrovské zklamání. Stěhovali jsme se do jiného města. Byt jsem neviděla, znala jsem ho jen z vyprávění. Podle mých nejbližších to bylo krásné místo. Do té doby jsem vyrůstala v krásném místě, v domě se zahradou na malém městě. Milovala jsem to místo. Pak nastal čas změny. Do té doby jsem velkoměsto moc neznala, nevěděla jsem, jak vypadají byty v panelácích, nevěděla jsem, že byt, kam jsme se stěhovali, byl oproti jiným světlý, prostorný, hezký a blízko k přírodě. Pro mě to bylo malé, škaredé, vysoko a příroda daleko...Zažila jsem obrovské zklamání, nový domov se mi vůbec nelíbil, nemohla jsem si zvyknout. To vše jsem zažila proto, že jsem nový byt znala jen z vyprávění druhých, kteří do popisu vnášeli svoje pocity, svoje iluze a své představy.

Už jako dítě jsem se naučila moc se netěšit, když jsme někam jeli, moc neočekávat, když jsme ve škole psali písemku. Naučila jsem se být lhostejnější, neočekávat tolik výsledek. Protože pokud to nedopadlo tak, jak bych při očekávání chtěla, zklamání by bylo daleko menší. To neznamená, že bych neměla ambice. Jen jsem se naučila věci dělat proto, že jsem chtěla nebo musela. Bez očekávání. Pokud něco udělat chci, tak to udělám. A je mi jedno jaký bude výsledek. Do svého úsilí dám maximum, udělám to jak nejlépe umím. Stejně tak pokud jsem něco udělat "musela". Pokud mi byl dán úkol, naučila jsem se ho "mít ráda", dělat ho s chutí a naplno.

Když děláme to, co děláme, s chutí, láskou a s naplněním, když do své činnosti dáme maximum, nemusíme očekávat. Nemusíme čekat na reakce dalších, na posouzení nakolik se naše činnost líbí druhým. Myslím, že toto je i důvod, proč mě nebaví hry, kde se hraje na vítěze, soutěže o nejkrásnější výtvor, o nejchytřejšího žáka, o cokoliv nej....Pokud má kapacita je dána, abych uměla vařit na dvojku, vědomí, že někdo vaří líp mi na sebevědomí nijak nepřidá. Jediné, co si můžu říkat je, že jsem na tom ještě celkem dobře, protože jsou lidé, kteří to neumí ani na dvojku. Kdybych potřebovala ke svému výkonu názor druhých, motivaci ve formě lepšího výkonu jako umí někdo jiný, kdo vaří na jedničku, pak bych zažívala frustraci, protože nejsem dost dobrá, mé sebevědomí by utrpělo a pokud bych lepšího výkonu opravdu dosáhla, pak opět s obavami co na to řeknou "ti ostatní".

Jak se tedy můžeme osvobodit od zklamání v životě? Řešení je velice jednoduché a přitom velice obtížné...Naučme se vše co děláme dělat s radostí, dělat sami pro sebe, aniž bychom potřebovali ohodnocení od druhých. Dělat věci z lásky je rozdílné jako dělat věci pro ocenění.

V době, kdy jsem začala vyrábět šperky, jsem byla nadšená. Ze začátku mi to šlo velmi dobře, rychle jsem se učila nové techniky, bavilo mě to, nechtěla jsem dělat nic jiného. O to větší radost byla, když někdo projevil o mé šperky zájem a koupil si je. Na serveru, kde jsem začala prodávat, byla veliká konkurence. Spousta profesionálů, lidí, kteří se výrobou šperků živí, dělají to roky, mají kurzy, spoustu praxe. Já začala vyrábět z nadšení, prostě mě to bavilo. Moje první prodané šperky nebyly zdaleka tak dokonalé, jako spousta dalších, které se neprodaly. Cenou to nebylo, myslím, že moje cena byla v normě, ani příliš levné, ani předražené. Ohodnocená práce, čas a materiál. Tak akorát.....Pak přišel "hlad"....začala jsem vyrábět proto, abych prodala....a ejhle...najednou, když moje technika byla mnohem lepší, měla jsem velký výběr, si mé výrobky kupovalo stále míň lidí....Čím míň lidí si něco koupilo, tím větší zklamání jsem zažívala...

Dnes už to vnímám zcela jinak. Chápu, že v době, kdy jsem začínala, jsem to dělala s láskou, bez očekávání a pro radost. To, že jsem prodala, byl takový bonus. Vysílala jsem do vesmíru lásku a radost a to stejné se mi vracelo. Pak ale došlo k přeladění, začala jsem vysílat očekávání a obavy, zda prodám v tak velké konkurenci a stejné se mi začalo vracet...Už tam nebylo tolik radosti, protože radost byla nahrazena očekáváním.

Toto schéma platí v jakékoliv oblasti, popsala jsem to, co jsem zažila. Je jedno, co děláme. Důležité je s jakým záměrem, s jakým pocitem to děláme. Protože to co vysíláme se nám vrací. Jsme velké energetické magnety. Energie, která z nás vychází, se k nám vrací.

Pokud zažíváte zklamání v životě, zkuste přehodnotit svůj život, zkuste se na něj podívat "jinýma" očima. Proč ta zklamání zažíváte? S jakými pocity jste do procesu vstoupili? Jaké byly vaše záměry?


A teď k partnerům...a "zklamáním z lidí"....Jsem žena, tedy podám svou ženskou stránku...Proč je žena zklamaná z muže? Co od něj očekávala? Každý vyrůstá v jiném prostředí, má v sobě nahrána jiná schémata myšlení. Naši rodiče se chovali různě. Pokud žena očekává od muže nějakou reakci a on ji neudělá, žena zažije zklamání. Žena se pak zlobí na muže. Jenže to zklamání nevyvolal muž, byla to ženina představa o partnerovi. Ona si vytvořila představu o tom, jakého chce mít muže a když je muž jiný, žena zažívá zklamání. Pokud se žena naučí brát svého partnera takového jaký je, nebude ho posuzovat, porovnávat, očekávat, pak nemusí zažít zklamání.

Pokud muž udělá něco, co se ženě nelíbí nebo neudělá to, co ona by chtěla, aby on udělal, má žena dvě možnosti....může být obětí a může být tvořitelem. Pokud se naštve, bude se cítit ublíženě, zažije zklamání, pak je v roli oběti. Nemá na výběr. Pokud se rozhodne s mužem promluvit a vysvětlit si to, co od něj potřebuje, pak je tvořitelem. Vytváří si svůj život sama. Nepotřebuje očekávat, protože ví, že sama tvoří. Sama si určuje cestu, kterou půjde. Vždy je tu volba, vždy je tu možnost rozhodnutí vědomě přejít jinam, pokud nám stávající situace nevyhovuje.

Zklamání je pocit, který jsme se naučili v dětství. Se zklamáním se nerodíme. Je to schéma, které je hluboko v nás. Zbavit se očekávání je možné soustavnou prací na nás. Vědomým rozhodováním. Vědomým odstraňováním starých nepotřebných programů a vytvářením nových programů. Takových, které nám vyhovují.

V dětství se učíme prožít zklamání, když pod stromečkem nenajdeme ty dárky, které bychom chtěli, nebo když nedoneseme ze školy známky, které by chtěli vidět rodiče...Očekávání plodí zklamání....Kde není očekávání, není zklamání....

Pamatujte...očekávání => zklamání => role oběti
láska => radost => role tvořitele

Náš život je takový, jaký si ho uděláme. Jsme tím, čemu věříme.

Přeji vám krásný den,
Jolana
www.nova-cesta.com

fotografie: zdroj internet
Jolana D.


Prevzaté z: http://www.nova-cesta.com/


12.00 Normal 0 false 21 false false false SK X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4




PRAVDA O ZKLAMÁNÍ

Zklamání, je jedna z bolestivých a sžírajících emocí, která nás ubíjí a nedá nám kolikrát spát a někdy nás dokonce sráží na kolena nebo na pomyslné dno.

náhled obrázku

Položila jsem si otázku….Co předchází zklamání?

Moje odpověď zní……Očekávání.

Očekáváme, od svých dětí, protějšků, kolegů, šéfů, kamarádů, rodičů, žáků, sousedů zkrátka od někoho. …… že se budou chovat a vyvíjet podle naších jistých představ. Očekáváme od nich…… (klidně si doplňte sami) a když se začnou chovat jinak podle svých představ….. a neshodují se s těmi našimi představami, pak cítíme zklamání.

Očekáváme uznání, odměnu, pochvalu, díky, pohlazení atd. když někomu pomůžeme, když někoho podržíme, když něco uděláme dobře…. a ejhle….. nic z toho se nekoná a opět cítíme zklamání…. Navíc se k tomu přidá i pochybnost v nás proč to tak je, proč to nikdo nevidí, proč nestojíme ani za to díky. Začneme o sobě pochybovat a připadáme si nedocenění a pomalu se dostáváme pod hranici pozitivního myšlení a jednání. Ztrácíme motivaci, přestává nás bavit to, co nás bavilo…. Někdy se navíc stane, že sami potřebujeme pomoct a když si o pomoc někomu řekneme, byť je to ten komu jsme několikrát pomohli….slyšíme z jeho úst „Nezlob se, mě tvoje problémy nezajímají, sám má problémů habakuk a nevím jak z nich ven, natož abych tady poslouchal a řešil tvoje trápení“. Tak a dostáváme se hluboko pod pomyslnou čáru pozitivního myšlení a pomalu se suneme ke dnu.

Ruku v ruce spolu jdou očekávání a lpění.

Lpíme na svých partnerech, lpíme na dětech, lpíme na práci, na autě, na majetku….. Dokonce lpíme na někom, kdo nás nechce. Lpíme na svých cílech, které očekáváme, že se uskuteční, a když ne…..opět je tu zklamání.

Proč to píšu? Protože si myslím jak z toho zklamání ven anebo se do něj radši vůbec nedostat.

Když začneme očekávat tak se dostáváme kolikrát ve svých představách a myšlenkách do stavu lpění. A to je takovou brzdou pro splnění našich přání, našich snů. Nedáváme možnost univerzu, aby to naše přání ….tedy myšlenku mohlo splnit. Neustále ji stahujeme k sobě dolů, upravujeme ji, zdokonalujeme k obrazu svému. Křídla, které by každá naše myšlenka měla mít a mohla se vydat nahoru, aby byla zpracovaná a ve správnou dobu naplněná, se každým našim stáhnutím opotřebovávají a unavují, a když už konečně máme svou myšlenku a přání dokonalou, tak křídla nemají sílu ji vynést nahoru. Asi píšu moc filozoficky, ale kdo má pochopit, ten pochopí.

Mám ráda příklady a tak ten příklad dám:

Očekáváme, že náš šéf nám potřese rukou, nebo nás poplácá po zádech se slovy, to se ti fakt povedlo, jsi třída a dá nám do ruky obálku s odměnou. To na čem jsme tak dlouho pracovali, mnozí naší kolegové vzdali a věnovali se něčemu jinému, ale my tvrdošíjně jsme si umanuli, že to dotáhneme dokonce. Konečně se zdařilo, dokázali jsme sami sobě i ostatním, že když se chce, tak to jde. Očekáváme ovace. Nic. Proč? Protože jsme si nevšimli, že díky tomu, že jsme lpěli na svém dokazování, že to jde…… tak to šlo úplně jinak a jinudy. Řešení se našlo v nějaké náhradě, která fungovala….my jsme zůstali zasekaní ve starém myšlení, proto nás nikdo neplácal po zádech, odměna se nekonala…..uteklo nám to aniž bychom si všimli, že to něco bylo nahrazeno. Naše práce, energie, kterou jsme tomu něčemu odevzdali, byla marná. Odměnu dostal někdo jiný, odbiv a uznání jsme nezklidili….ba když se konečně pořádně podíváme….vidíme nechápající pohledy.

Očekáváme, že naše dítě půjde v našich šlépějích….. stane se doktorem, tak jako jsme my. Jenže to naše dítko má svůj svět, svoje zájmy….a tak na medicíně neprospívá….od nás cítí jen výčitky a pohrdání. Proč? Je to zdravé sebevědomé dítě, které je už navíc dospělé….. baví ho hraní, divadlo…má neskutečný talent. Rozkmotří se s rodiči a jde si svou cestou, za svým snem….. stane se z něho skvělý herec, který si dokonce zahraje roli lékaře. Jenže díky našemu lpění na svých očekávání jsme ztratili naše jediné dítě, které jsme vyhodili. Tak moc jsme utkvěli ve svých očekáváních, že nemáme ani odvahu se omluvit a přiznat svou vinu………jen tiše trpíme, že nemáme dítě, kterému jsme tolik věnovali času, a tolik jsme do něho vložili svých nádějí a ideálů a tak se nám odvděčilo.

Přestaňme očekávat a lpět a zklamání se nám začnou vyhýbat. Dávejme svým snům prostor, aby se mohli zhmotnit a uskutečnit. Nesnažme se ovládat svými myšlenkami druhé….tak jako my, i oni potřebují volnost, pro splnění svých snů. Ukazujme cesty kudy tudy za štěstím, ale jen ukažme a nestrkejme tím směrem, nepřikazujme aby tudy šli. Dejme volnost sobě i ostatním.

Když si přejeme něco, tak si 1) přejme 2) prožijme si to emocionálně jako by se to už stalo  3) odevzdejme a dejme naší myšlence křídla a nechme ji vzlétnou a nestahujeme ji zpět na zem.

Když pomůžeme, nebo když vykonáme něco z čeho máme radost….naše odměna je v nás…. ta největší odměna je to, že znáte svoji cenu a nepotřebujete ji slyšet od druhých. Konejte a vkládejte do všeho a všech lásku…. Ta v každé pohádce vždycky vyhrává….ať tedy vyhrává i v našich životech.

Mějte se a smějte se….život je krásný a neproklečíme ho na kolenou….s láskou Vaše Zrzka


Prevzaté z: http://www.moje-pravdy.cz/




 

Používaním týchto stránok súhlasíte s používaním cookies. Pre viac informácií o cookies a o možnostiach ako ich vymazať nájdete tu.

Potvrdením súhlasíte s používaním cookies na tejto web stránke.

EU Cookie Directive Module Information