Myšlienka dňa

/////////////////////////////////////////

Niekedy minútka ticha napovie viac

než jedno slovo.

Janko B.

Online

Máme online 19 hostí 



Designed by:

Pracovníci Světla a jejich rodiče PDF Tlačiť E-mail






 

Pracovníci Světla a jejich rodiče podle Jeshui prostřednictvím Pamely Kribbe


V tomto bodě bych rád promluvil konkrétně o duších pracovníků Světla, s ohledem na rodinu, kde se narodili. Pracovníci Světla v sobě často nesou zvláštní úkol vztahující se k jejich rodičům či rodině.

Když přijdou na Zemi, pracovníci Světla mají konkrétní záměr se probudit, uvolnit se z vědomí založeného na egu a osít Zemi semínky Kristova vědomí. Silněji než ostatní chtějí pracovníci Světla druhé učit a léčit, pomáhat jim dorůst k vědomí založeném na srdci.

Z tohoto důvodu se mnoho duší pracovníků Světla rodí rodičům či v rodinách, které silně vězí v realitě vědomí založeného na egu. Vzhledem k tomu, že jejich cílem je prolomit uvízlé a neměnné energetické vzorce, jsou pracovníci Světla přitahováni jako magnetem k “problémovým situacím“, v nichž je energie nehybná jako ve slepé uličce.

Pracovník Světla přichází s určitým uvědoměním, s jistým duchovním vnímáním, což ho nebo ji “odlišuje“ a díky čemuž nezapadá do očekávání nebo ctižádostí rodiny. Světlonošské dítě nějak, prostřednictvím toho, co vyzařuje či vyjadřuje jako svou pravdu, zpochybňuje základní rodinné představy o životě. Téměř instinktivně dělá vše pro to, aby se energie opět rozhýbala a začala plynout. Jakkoliv duše pracovníka Světla tímto nechce nic jiného, než být užitečná rodičům a rodině, oni na ni mohou pohlížet jako na podivnou, ba jako na černou ovci. Není-li vnitřní krása a čistota světlonošského dítěte jako taková uznána, to se často přechodně ztratí v emocích osamění či dokonce deprese. V počátku své inkarnace pracovníci Světla hluboce věří, že cestu ven naleznou, že překonají omezující energii rodiny, v níž se narodili. Na každý pád, když se opravdu narodí na Zemi a rostou, jsou vystaveni stejným dilematům a zmatkům jako jakékoliv jiné dítě. V jistém smyslu prožívají tento zmatek hlouběji a intenzivněji. Jelikož jsou duchovně uvědomělými dušemi, které jsou často starší a moudřejší než jejich rodiče, jsou si velmi dobře vědomy, že s energií jejich okolí “není něco v pořádku“. Na vnitřní úrovni se čelně srážejí s energiemi rodičů, kteří nechápou či nerezonují s jejich smýšlením či chováním. Tato srážka v jejich nitru - při jejich něze a citlivosti - způsobuje velký zármutek. Musí si najít způsob, jak emocionálně přežít a jak se vyrovnat se skutečností, že sice své rodiče velmi milují, ale velice se od nich liší. Což způsobuje u pracovníků Světla mnoho psychologických problémů sahajících od osamělosti, nejistoty a strachu po závislost, depresi a sebevraždu.

Takže vaše putování na Zemi a temná místa, kde energie je nehybná a nepřátelská, není bez rizika. Je to nebezpečná mise. Nezapomínejte, proč vás nazývám statečnými bojovníky! Je to právě z tohoto důvodu, jste jako pionýři, kteří se odvažují na cizí a neznámé území. Neexistují žádné směrníky či značky. Prostředí, v němž svou cestu zahajujete, je nevlídné a nepřipomíná domov. Budete si muset sami stvořit energii domova, pouze se svými pocity a intuicí jako svým kompasem. Jako pracovník Světla jste pionýrem, jenž chce prolomit bariéry starých a dusivých myšlenkových vzorců a uvolnit v nich uvízlou energii. Téměř vždy jste ve svém okolí prvními, kteří tak činí. Se spřízněnými dušemi se setkáváte až později. Právě váš osamocený boj vám dává punc opravdového bojovníka, jímž jste. Budete muset úplně sami nalézt východisko, a jakmile to zvládnete, budete přitahovat do svého života podobně smýšlející duše, lidi, kteří zrcadlí váš probuzený stav bytí. Osamělý boj, jímž vy všichni musíte projít, abyste nalezli své Světlo, je pro vás tím nejtěžším břemenem. Na úrovni duší jste si tuto stezku vybrali vědomě, avšak prožít to jako dítě z masa a krve je bolestivou záležitostí způsobující hluboká zranění. Radím vám, abyste vnímali a přijali tuto bolest v sobě, neboť pouze tím, že se s ní spojíte, ji můžete transformovat a uvolnit. Jakmile poznáte ono zraněné vnitřní dítě, které vzalo na svá křehká ramínka kříž odcizení, dostanete se k jádru svého břemene. A když proniknete k jádru, řešení je nablízku. Musíte jedině - s jasným a hlubokým uvědoměním - přijmout bolest onoho dítěte. Energie soucitu a hluboké úcty z tohoto uvědomění dosáhne k onomu dítěti. Zvednete ten kříž pouhým bytím sám sebou a tím, že budete opravdu milovat a ochraňovat tu svou část, která je “jiná“. Právě takto přivedete dítě domů a splníte své poslání jako pionýr, jímž jste.


Rozpouštění rodinné karmy

Úkolem pracovníka Světla, s ohledem na rodinu, do níž se rodí, je stát se tím, kým je. Tím, že tak učiní, dokončí své poslání. Není jejich cílem svou rodinu změnit, není vaším úkolem měnit cokoliv vně sebe. Nejste tu proto, abyste svět učinili lepším. Jste tu proto, abyste se probudili. A ano, až to uděláte, svět se stane lepším, neboť vaše Světlo ho ozáří a přinese radost a osvícení také ostatním. Ale nezaměřujte se na tento svět, ať již jde o vaši rodinu či jakýkoliv jiný vztah, do nějž vstoupíte.

Skutečná práce spočívá v propuštění všech těch kousíčků strachu a iluzí, založených na egu, které jste sami do takové hloubky jako dítě vstřebali. Poznávání těchto energetických otisků, které zčásti utvářely vaši osobnost, a uvolňování oněch částí téhož, které vám nepatří, je náročným a intenzivním procesem. Je to, jako byste odloupávali všechny vrstvy cibule, je to, jako byste se po druhé narodili. Kladením důrazu na důkladnost tohoto vnitřního procesu, tohoto druhého narození, vás nechci odradit. Na druhou stranu bych ale byl rád, kdybyste sami k sobě pocítili hluboký respekt. Jste těmi nejstatečnějšími bojovníky, které znám. Jste pionýry, kteří rozsvěcejí své vlastní Světlo v místech temnoty a nenávisti, dláždí cestu novému vědomí na Zemi. Není vaším úkolem rozžínat Světlo v srdci někoho dalšího. Je to jeho věc, zda to učiní. Vy můžete nabídnout jiskru, můžete být příkladem, ale nejste nikterak odpovědní za probuzení někoho jiného. Toto je třeba zdůraznit obzvláště s ohledem na rodinu, do níž jste se narodili. Často instinktivně jako dítě cítíte, a vědoměji pak jako dospělí, že musíte své rodiče zachránit od jejich strachů a iluzí. Navíc si častokrát myslíte, že jste v této úloze selhali. Cítíte, že jste nebyli doopravdy schopni pomoci svým rodičům způsobem dle vašich představ.

Tento směr myšlení vychází z chybného vnímání toho, co ve skutečnosti znamená pomáhat a jaké je vaše poslání, co se vašich rodičů týká. Ve skutečnosti je situace taková:

Od svého zrození dále začínáte vstřebávat velice silně energie svých rodičů, jako by byly vaše vlastní. Již nejste schopni snadno určit, kde vy začínáte a kde oni končí. Protože vstřebáváte také jejich strachy a iluze, důvěrně se sblížíte s jejich emocionální zátěží. Tato zátěž jim mohla být předána prostřednictvím několika generací z obou stran rodiny. Může být přítomen i karmický aspekt, což znamená, že totéž téma se opakuje znovu a znovu, dokud není “kletba zrušena“. Tomuto byste mohli říkat rodinná karma. Může jít o témata spojená s nevyrovnanou mužskou či ženskou energií, energie vycházející ze starých otrokářských tradic, témata náležející k určitým nemocem, atd. Tento druh karmické zátěže je vyřešen, když dojde k uvolnění její energie, a není tedy předána další generaci. Rodinná karma je rozpuštěna, jestliže alespoň jeden člen rodiny prolomí toto spojení tím, že sám sebe uvolní od emocionálního břemene, které vstřebával od dětství a které může být dokonce uložené v jeho genech. Ten člen rodiny, jenž “prolomí kletbu“ to dělá hlavně a především proto, aby pomohl sám sobě. Týká se to zaměření na svůj vlastní vnitřní růst a expanzi. Tento růst a rozpínání ovlivňuje “energii rodiny“. Otevírá členům oné rodiny možnost, aby též našli cestu ven. Pracovník Světla, jenž sám sebe vysvobodil z emocionální slepé uličky, připravuje pro ostatní ze své rodiny energetickou stopu. Toho dosáhne svou vnitřní prací a tím, co díky ní vyzařuje, nikoliv tím, že by o to skutečně usiloval či dokonce tlačil na ostatní, aby se změnili a posunuli kupředu. To, co své rodině energeticky nabízí, je možnost změny. Jeho energie jim zrcadlí možnost změny, a to je vše, co má udělat. Zda členové rodiny tuto stopu využijí, to je pouze na nich. Nikdy nejste odpovědní za rozhodnutí někoho jiného, zda se změní či nikoliv, a ani na tom nezávisí vaše duchovní poslání. Možná jste se osvobodili od karmické zátěže, již na vás vaše rodina uvalila, a sklízíte kvůli tomu posměch či jste svou rodinou odmítáni, a přesto bude vaše mise dokonale úspěšná. Rozdrtíte hypnotizující sevření, jímž karmické vzorce mohou ovlivňovat rodové linie, a pokud máte děti, toto emocionální břemeno jim nebude předáno. A to je poslání vaší duše.

Představte si, že žijete v údolí, které je poměrně neúrodné a suché. Celá vaše komunita vám říká, že nemůžete vyjít z tohoto údolí ven... že je to vše, co je. Zdá se, že si jako jediní vzpomínáte, že existuje i mnohem plodnější a bujnější území než toto. Takže po dlouhém zvažování se rozhodnete zkusit své štěstí a vyšplhat ven z onoho údolí. Ten výstup vás stojí neuvěřitelné množství síly a energie. Nejen, že je cesta velmi strmá, nejsou na ní ani žádné značky či nápisy, jichž byste se mohli zachytit. Zatímco šplháte

vzhůru, necháváte za sebou stopu. V určitém okamžiku z údolí vyjdete a při pohledu na krajinu před vámi vás zaplaví radost a pocit poznání. Věděli jste, že tam venku je někde něco, co je mnohem více domovem než místo, kde jste se narodili. S nadšením pohlížíte dolů a vyhlížíte svou rodinu. Byli byste rádi, kdyby se k vám připojili a žasli nad tímto krásným výhledem. Rádi byste sdíleli své vítězství. Jenže tam dole nevidíte nikoho, a když si všimnete nějakých lidí v dáli, vůbec se nezdá, že by se o vaši cestu zajímali.

Toto se často duším pracovníků Světla stává. Prosím vás, abyste - v tomto ohledu - neželeli ztráty své rodiny. Tím, že vyjdete z údolí, proklestíte cestu a zanecháte stopu, jim poskytnete ohromnou službu. Tato stopa tam zůstane a jednoho dne bude využita kýmkoli, kdo bude chtít z údolí vylézt. Ta stopa je energetickým prostorem, jejž jste jim zpřístupnili. Právě vybudování této stopy bylo vaším cílem, když jste se narodili těmto rodičům a v této rodině. Není vaším úkolem přimět vaši rodinu, aby šla také nahoru, ani ji vynést ven z údolí na ramenou! To není váš úkol.

Kdykoliv se pokoušíte - obrazně řečeno - vléci své rodiče nebo rodinu vzhůru do onoho strmého kopce, bráníte svému vlastnímu růstu a budete rozčarováni a zklamáni. To není cesta duchovního růstu a alchymie. Ti ostatní, které milujete a s nimiž chcete své Světlo sdílet, si mohou zvolit žít v onom údolí ještě po další století či déle. Je to na nich. Ale jednoho dne, až nastane ten vhodný čas, objeví malou stezku vedoucí vzhůru a pomyslí si: “Jé, to je zajímavé, pojďme nahoru a vyzkoušejme to, tady dole mě to už moc nebaví.“ A vyrazí. Zahájí svou vlastní cestu vnitřního růstu, svůj vlastní výstup ke Světlu. A není báječné, není absolutně skvělé, že po cestě budou nacházet značky, stopu, jíž se mohou držet? Budou muset projít svými vlastními šarvátkami, ale budou mít před sebou maják, jenž jim posvítí na cestu. Jako pionýr jim proklestíte cestu divokým a neznámým územím, a cesta vydlážděná vaší vůlí bude využita s vděčností a úctou.

Abyste byli skutečně volní a abyste znovu získali své mistrovství jako nezávislá duchovní bytost, musíte pustit rodinu, do níž jste se narodili. Musíte je propustit, a to nejen jako jejich dítě, ale též jako jejich rodič. Vysvětlím vám toto dvojnásobné pouto. Dítě ve vás se potřebuje zbavit naděje, že vaši rodiče vám nabídnou bezpodmínečnou lásku a bezpečí. Ono dítě se musí v této záležitosti obrátit na vás a vy mu máte pomoci propustit onu zlostnou, smutnou a zklamanou část onoho dítěte, které se cítí vašimi rodiči zrazeno. To je ta dětská část. Nicméně se také potřebujete pustit té své části, jež chce být rodičem vašim rodičům.

Pro duše pracovníků Světla je typické, že se v určitém stádiu svého růstu začnou cítit jako rodiče svých rodičů. Díky své vrozené touze učit a uzdravovat a díky své duchovní uvědomělosti často vidí jasně iluze a strachy svých rodičů a chtějí je vyléčit. Což vás může dostat do mnoha sporů s rodiči, protože vaše touha pomoci je často propletena s podvědomou potřebou být uznán jako ten, kým doopravdy jste. Jinými slovy, ono zraněné dítě vaším prostřednictvím promlouvá, když se pokoušíte pomoci svým rodičům, a pokud se snažíte pomoci ostatním skrze onu svou zraněnou součást, je to recept na katastrofu. Vy skončíte zraněni ještě více a vaši rodiče nejspíš budou naštvaní a zmatení.

Propustit své rodiče znamená nechat odejít jakoukoliv touhu je změnit. Musíte pochopit, že není vaší úlohou je kamkoliv vést. Vaším posláním je se vypořádat se svou vlastní stezkou - to je vše. Jakmile se doopravdy rozloučíte se svými rodiči, necháte odejít to dvojnásobné pouto, shledáte, že se mezi vámi a jimi otevírá nový prostor, mnohem volnější a otevřenější. Pokud jsou stále ještě naživu, vztah s vašimi rodiči se může stát méně napjatým, jelikož energie výčitek a viny odejde ze scény. Na druhou stranu můžete mít pocit, že se vám je nechce již tak často navštěvovat. Může prostě dojít k nedostatku společných zájmů. V každém případě se budete v tomto vztahu cítit mnohem volněji a budete si určovat vlastní kurs životem, bez potřeby jejich souhlasu či tendence se rozhněvat či naštvat, pokud s vámi nesouhlasí.

Ve svém životě se nyní můžete setkávat s lidmi, kteří patří do vaší “duchovní rodiny“. Duchovní rodina nemá nic společného s biologií, geny či dědičností. Jde o rodinu spřízněných duší. Často je znáte z minulých životů, kde vás spojovalo přátelství, láska či společné poslání. Je velmi snadné s nimi vyjít, neboť sdílíte vnitřní podobnost, patříte ke stejné rodině. Zažíváte cosi jako návrat domů. To, kvůli čemu jste si mezi ostatními lidmi připadali odlišní a osamocení, se teprve zde stává základem vašeho spojení a oboustranného uznání.

Navazování spojení se svou duchovní rodinou je v pozemském životě opravdovým zdrojem radosti. Klíčem ke vpuštění této zkušenosti do vašeho života je nalezení vaší vlastní cesty “ven z údolí“ a rozpoznání onoho vnitřní Světlo. Jste-li schopni uznat své vlastní Světlo v prostředí, které vám je neodráží nazpátek, stáváte se svobodnými a nezávislými. Nezatíženi karmickými aspekty své historie, strachy a iluzemi, jež vás omezovaly, přitáhnete do svého života vztahy, které jsou založeny na lásce a respektu a které zrcadlí vaše probuzené božství.

© Pamela Kribbe 2005

www.jeshua.net

(pro www.reiki-centrumpraha.cz přeložila Lucka K.)

Prevzaté z: www.jeshua.net


12.00 Normal 0 false 21 false false false SK X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4




Terapie vnitřního dítěte

http://4.bp.blogspot.com/-IcGUXN6gIes/Tl0tvEsAyKI/AAAAAAAABe4/zw7wd0CwgCo/s1600/bad-parenting-50-300x229.jpg

"Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí." Nejenže tento prostý poznatek objasňuje příčinu většiny úzkostí a depresí, ale skrývá v sobě i klíče k jejich terapii.

Proměny bolesti

Pokud s námi zacházeli v dětství nevlídně, zacházíme sami se sebou stejně nevlídně i dnes. Pokud jsme v dětství pod tímto zacházením cítili emocionální bolest, cítíme ji úplně stejně i dnes, když se sebou nevlídně zacházíme my sami.

Kdo slyší o tomto poznatku poprvé, považuje jej přinejlepším za zajímavou hypotézu, častěji za nesrozumitelný nesmysl, který se ho netýká. Způsob, jakým sami se sebou zacházíme, je obvykle zcela nevědomý. Jak nevlídně sami se sebou zacházíme, obvykle vůbec nevnímáme, neboť nám to připadá naprosto přirozené a absolutně oprávněné. Způsob, jakým s námi v dětství zacházeli, se nám vštípil asi podobně jako mateřský jazyk. Tak, jako nás naučili, že stolu se říká "stůl", naučili nás, že se s námi má zacházet nevlídně. My to tak pak děláme celý život, aniž bychom tušili, jaké utrpení si tím způsobujeme.

Jestliže jsme v dětství prošli nevlídným zacházením, obvykle se domníváme, že naše emocionální problémy v dospělosti jsou přirozeným důsledkem bolesti prožité v dětství. Předpokládáme, že bolest prožitá tehdy má takovou "setrvačnost", že bolí ještě dnes, třeba i po několika desítkách let. Na podobném předpokladu (že za dnešní bolestí se skrývá restimulovaná bolest z dětství) funguje například regresní terapie, která se snaží zlepšit emocionální kondici v dospělosti odhojením bolesti v dětství. Klienti, kteří podstoupili regresní terapii svých dětských citových zranění, uvádějí, že regrese je v tomto případě účinná jen velmi málo nebo vůbec.

Příčinou úzkostí a depresí v dospělosti není totiž bolest prožitá v dětství. Ta už se dávno zahojila přirozenými mechanismy mysli. Příčinou dnešních úzkostí a depresí je bolest, kterou si sami působíme tím, že i teď se sebou nevědomky zacházíme právě tak nevlídně, jak nás to v dětství naučili.

Jak se sebou zacházíme?

Prvním a nejdůležitějším krokem v terapii vnitřního dítěte je najít důkazy o platnosti tohoto poznatku, aby klient uznal, že platí i v jeho případě. Klientovi je třeba pomoci aby dosáhnul jasného vhledu do způsobu, jakým se sebou zachází, aby sám uviděl nehumánnost svého počínání a začal se zajímat o způsob, jak s tím přestat:

Jak jste se cítila v dětství?

Dobře, a svým rodičům jsem už dávno odpustila.

Co vám říkali o vás?

Nerozumím...
Jaká říkali, že jste holčička?

Když jsem něco rozbila, říkala mi maminka, že jsem k ničemu.

Co říkáte v takových chvílích sobě vy dnes?

Já se mám ráda, hodně jsem na tom už zapracovala.

Když něco zkazíte, jak se cítíte?

Pochopitelně se cítím špatně.

A co si v té chvíli říkáte?

No... že jsem k ničemu, ale to je přeci jasné, když jsem to zkazila, ne?

Najděte v dětství událost, kdy vám maminka říká, že jste k ničemu.

Když jsem byla nemocná, vylila jsem si jednou omylem kakao do postele. Maminka na mě křičela, že jsem k ničemu, že všechno zkazím, a dala mi pár facek.

Jak jste se cítila?

Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem opravdu k ničemu.

Kdy naposledy jste se takto cítila teď v dospělosti?

Před chvílí, když jsem jela na terapii, zapomněla jsem ten papír s dopravním spojením k vám a najednou jsem nevěděla, na co mám z metra přestoupit. A pak jsem zjistila, že jsem doma nechala i mobil.

Co jste si v tu chvíli říkala?

Že jsem k ničemu, že všechno zkazím, že bych si nejradši dala pár facek.

Jak jste se pak cítila?

Hrozně. Bylo mi jasné, že jsem k ničemu.

Už to vidíte?

Co?
Že jak zacházeli oni s vámi tehdy, zacházíte sama se sebou dnes a kvůli tomu se dnes cítíte stejně mizerně jako tehdy.

Ježišmarjá... vždyť to je jako přes kopírák, já dokonce používám úplně stejná slova jako moje maminka... Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? A dá se s tím vůbec něco dělat?

Proč se tomu říká vnitřní dítě?

Abychom mohli emocionálně dospět, potřebujeme v dětství dostat určité množství "emocionálních růstových vitamínů" - lásky, přijetí a spojenectví. Dostaneme-li jich méně, emocionálně vývojově zamrzneme v tom věku, kdy jsme deficit lásky pociťovali nejvíce. Zatímco naše tělo, intelekt a energetika dospěly (neboť fyzickou potravu nám naše civilizace obstarat umí), citově podvyživená emocionalita zůstala vězet v nedospělém, dětském stadiu (neboť emocionální potravu nám naše postkřesťanská civilizace často obstarat neumí). A právě této retardované, vyhladovělé emocionalitě se říká zraněné vnitřní dítě.

Zraněné vnitřní dítě je personifikací našeho emocionálního hladu. Dostaneme-li se do situace, která něčím připomene nevlídné zacházení v dětství, dokáže naše vnitřní dítě rozpoutat opravdové emocionální zoufalství. Při troše bdělosti si v takové chvíli možná všimneme, že to, co s námi v tu chvíli lomcuje, jsou dětské emoce. Ale protože jsme už dospělí, a emoce tak mají k dispozici naší dospělou energetiku, dokáží s ní někdy rozpoutat pravé emocionální peklo, které nám umí vzít půdu pod nohama a debilizovat nás.

Vnitřní dítě je typická pohádková bytost, neboť současně evidentně existuje i neexistuje. Samozřejmě, že neexistuje, je přece jasné, že ve mně žádný malý chlapeček nebydlí. Samozřejmě že existuje, protože se emocionálně projevuje naprosto konkrétním, nepřehlédnutelným způsobem, ale hlavně s ním lze v pokročilejším stadiu terapie bez problémů navázat channelingový verbální kontakt a komunikovat s ním jako s klientem.

Vnitřní dítě a úzkost

Najděte událost, kdy jste potřebovala, aby vám maminka pomohla vyřešit problém, který byl nad vaše síly.
Jednou mi spolužačka sebrala peníze, které jsem dostala na fotografii naší třídy. Nevěděla jsem, co mám dělat, přišla jsem domů s brekem a bez fotografie.

Jak reagovala maminka?

Okřikla mě, ať jí dám s takovými zbytečnostmi pokoj, že nemá čas, protože má práci. Že snad nejsem normální, když dělám takové blbosti.

Jak jste se cítila?

Hrozně, viděla jsem, že moje problémy ji nezajímají.

A jak zacházíte teď, v dospělosti se svojí úzkostí?

Nerozumím...

Když za vámi přijde vaše úzkost, co jí řeknete?

Mám se ráda, tohle už mám z předchozích seminářů vyřešené.

Pociťujete někdy úzkost?

No... někdy ano.

Kdy k vám naposledy přišla úzkost a vy jste na ni neměla čas, protože jste měla práci?
Dnes mi šéf našel chyby v účetnictví. Řekl mi to docela slušně, ale já vím, že od příštího roku má být naše oddělení menší, takže když budu dělat chyby, vyhodí mě z práce.

Byla tam úzkost?

Pochopitelně, když máte strach, že vás vyhodí...

A co jste té úzkosti řekla?

Že snad není normální, ať mi dá pokoj, že teď potřebuji opravit ty chyby v účetnictví. Musím přece v práci pracovat, nemám čas na takové zbytečnosti. Nenávidím ji, kazí mi život!

Neměla k vám náhodou vaše maminka někdy úplně stejný postoj?

... (pláč) ... Ano, jednou, když se na mě maminka hodně zlobila, řekla mi, že mě nenávidí, že jsem jí zkazila život... Bože můj! Tak mě to tehdy bolelo! A já se teď ke své úzkostné vnitřní holčičce chovám úplně stejně šíleně...

Terapie

Jakmile je v terapii nevlídné zacházení s vnitřním dítětem dostatečně nemilosrdně odkryto a klient se z tohoto objevu dostatečně vzpamatuje, nastává čas pro hojení. Princip terapie vnitřního dítěte je pak už překvapivě prostý.

Tak, jak s námi zacházeli, když jsme byli malí, zacházíme sami se sebou, když jsme velcí. Jako jsme se cítili zle v dětství, když s námi špatně zacházeli druzí, cítíme se zle i dnes, když se sebou špatně zacházíme my sami. A tak, jak jsme chtěli, aby se s námi zacházelo v dětství, musíme se sebou sami zacházet v dospělosti. Naším úkolem je stát se sami sobě tím ideálním rodičem, kterého jsme tehdy potřebovali. Jediný, kdo je dnes schopen našemu vnitřnímu dítěti doplnit jeho chronický emocionální dluh, jsme my sami.

Terapie vnitřního dítěte spočívá v nácviku, jak s ním vlídně a laskavě zacházet. A o tom bude některý z následujících článků.

Jan Havelka

http://janhavelka.blog.idnes.cz/c/116487/4-Terapie-vnitrniho-ditete.html



 

Používaním týchto stránok súhlasíte s používaním cookies. Pre viac informácií o cookies a o možnostiach ako ich vymazať nájdete tu.

Potvrdením súhlasíte s používaním cookies na tejto web stránke.

EU Cookie Directive Module Information